Jak jsem se stal "názorovým extrémistou".

Tedy myslel jsem, že můj první blog bude šťastný, veselý, optimistický, ukazujíc jistoty světlých zítřků. Houby s octem, cituji letošní maturitní test z češtiny, bude temný a realistický, Vánoce jsou taky jen jednou v roce.

Nečekal jsem, že první blog na idnes.cz bude právě o tomhle, nicméně je to asi logickým vyústěním transformace myšlenek a názorů člověka, který si žil svůj život, věnoval pozornost hlavně tomu, co se týká jeho osoby a osob jemu blízkých. Někdy bych docela rád nebyl nucen věnovat pozornost dění ve společnosti, která pomalu, ale jistě začíná připomínat pořádně velký sud se střelným prachem, jemuž úplnou náhodou, či spíše zcela záměrně, někdo zapálil celkem krátký doutnák.

Jelikož jsem už před několika lety začal považovat televizní vysílání za nedůvěryhodný zdroj informací, televizi skoro nesleduji, maximálně hledám vybrané materiály v internetových archivech vysílání. Stejně tak jsem postupem doby opustil naše velká internetová periodika Novinky, Idnes (sorry), Aktuálně a další. Po dlouhé době blažené nevědomosti a plutí na vlně mainstreamu   jsem   v konfrontaci s osobními  zážitky, vyprávěním očitých svědků událostí, které byly v médiích hlavního proudu interpretovány jinak, než se opravdu staly, začal chápat, že je něco špatně.

Jako většina lidí, kteří se pohybují ve virtuálním prostoru, jsem uživatelem sociálních sítí a podlehl jsem kouzlu nepřeberného množství informací, které například FB poskytuje. Stačí si jen vybrat. Člověk si řekne, co je na tom tak zajímavého, ale je třeba si uvědomit, že díky naprosto dokonale propojené virtuální realitě člověk začne dostávat podněty, které by jinými informačními kanály nebyl schopen získat. 

Zde se dostáváme k tomu, jak se dají v těch vagónech hnoje, kterými je třeba se proházet vidlemi, získat opravdu relevantní informace, které člověku opravdu něco dají. Člověk si sám odpoví: stačí používat hlavu a zdravý rozum. Nicméně v tom je právě zakopán pes. Trvalo mi to dlouho, ale myslím, že jsem po letech odvržení masáže mainstreamem a přemýšlení o podstatě věcí, zjistil skutečnosti, které mi dříve zůstávaly skryty.

Vykopávání zakopaného psa v podobě třídění informací je práce, kterou by stočlenná skupina romských kopáčů nedělala ani za slib doživotních sociálních dávek v Kanadě, či jiné zemi zaslíbené. Tím se nechci navážet do Romů, kteří pracují, použil jsem pouze ironickou poznámku, ale je to tak.

Mou lehce rasistickou a xenofobní poznámkou se dostávám k první ukázce toho, jak se z člověka normálního (homo sappiens normalis), může působením mainstreamových médií stát člověk extrémní zuřivý (homo extremis furens). Masáže zprávami typu zvýhodňování vybraných minorit před majoritou, jednostranné reportáže o pro mne naprosto šílené válce na Ukrajině, máme tam z matčiny strany rodinu a víme, že Ukrajinci jsou naprosto normální lidé, kteří si naprosto nepřejí ty hrůzy, kterými musí procházet, dennodenní zprávy o dění v tzv. Islámském státě a další a další šílenosti musí zákonitě člověka, který pouze konzumuje, přetavit v entitu plnou nenávisti, strachu, jednostranného pohledu na stav věcí a hlavně........ LOUTKU.

Nebudeme si nic nalhávat, tohle vše někomu a něčemu slouží. Komu, to nechám na posouzení čtenářů, protože jsem už ze své podstaty dalek toho vynášet jednostranné soudy. Je třeba zauvažovat, jak si v entropii a zdánlivém chaosu, který vládne českým informačním prostorem, zachovat chladnou hlavu. 

Zdánlivě jednoduchá metoda je těžší, než by se na první pohled zdálo. Vše je otázkou toho, zda chce člověk informace konzumovat jako pivo a čipsy u hokejového zápasu, nebo o tom, co vidí a slyší, přemýšlet. V tom druhém případě nastává práce hodná snažení všech romských kopáčů v České republice (poznámka pod čarou: u nás teď na opravách silnic pracuje spousta Romů a já si jejich práce vážím, ale ta příměra mi prostě vykouzlí na tváři úsměv). Pokud totiž začne člověk přemýšlet, začne objevovat souvislosti. Se souvislostmi přicházejí otázky, na které je relativně obtížné ve stovkách tun informačního odpadu, tížícího české mediální prostředí, nalézt relevantní a uvěřitelnou odpověď.

I proto jsem se postupně z konzumenta a člověka tzv. věřitele (tzn. věřícího, že to, co vidí a slyší, je pravda), stal tzv. názorovým extrémistou, neb je můj vnitřní boj o širší pochopení toho, co se kolem mne děje, provázena opravdu extrémní snahou o pochopení podstaty věci a nezbláznění se.

Na závěr si neodpustím trochu sebekritiky: Jsem z domova vychován tak, že věřím lidem. Co se politiky týče,  věřil jsem vzletným heslům, věřil jsem ušlechtilým idejím, věřil jsem lidem, kteří hlásali, že jejich řešení je to správné. Vždy jsem si říkal, že to s námi politici přeci myslí dobře. Moje naivita byla vždy v průběhu dalších a dalších volebních období provázena velkým zklamáním a vztekem na sebe sama. Kdybych si vykal, řeknu si po vzoru Jana Wericha "Vy vole". Mea Culpa.

Tudíž Ano, bude líp, ale bude líp až tehdy, uvědomíme-li si, že prosperity a blahobytu nedosáhneme skrze předvolební guláše, koblihy, vstřebávání podprahové reklamy o tom, jak to s námi kdo myslí upřímně, ale začneme-li přemýšlet. Přemýšlet o tom, zda není doba na to, podílet se aktivně na řízení státu tím, že budeme přemýšlet u voleb a poté přemýšlet a nutit ty, jimž jsme svěřili moc a řízení státu, aby svou práci dělali v souladu se zájmy země, ve které žijí.

Nese to s sebou jedno veliké riziko..... Pokud se na řízení naší krásné země začneme aktivně podílet, nebude na koho nadávat v hospodě u piva a přijdeme tak o český národní sport. 

Co myslíte, je to reálné?